Bláznivý nápad - Není "vrah" jako "vrah"

Není „vrah“ jako „vrah“

Měla dojem, jakoby měla kolem pasu něco těžkého…
Ospale zamžourala do denního světla.
No ano!
Ležela zády k Severusi Snapeovi, který ji pevně objímal kolem pasu.
Opatrně položila svou ruku na jeho.
Usmála se.
Celé to bylo tak bláznivé!
Věděla, že by už měla vstát… že by takhle vůbec ležet neměli, ale… strašně moc se jí nechtělo!
Po dlouhé době se cítila tak… klidně, pokojně, hezky…
Chvíli ještě vychutnávala blízkost muže vedle sebe, pak neochotně vyklouzla z jeho sevření.
Na pár hloupých vteřin zůstala sedět na posteli a znovu si musela zopakovat všechny ty důvody, proč by se neměla vrátit do jeho objetí…
Prudce vyskočila.
Užuž brala za kliku u koupelny, ale ještě se k němu vrátila.
Pohledem přejížděla po jeho obličeji.
Tvář, vždy bílá, dnes byla skoro průsvitná a s tou bělostí ostře kontrastovaly havraní vlasy, černé obočí a tmavé řasy.
Potřásla hlavou nad tím vším a po špičkách přeběhla do koupelny…
Za několik minut už byt voněl slaninou a vajíčky.
„Dobré ráno,“ ozvalo se za ní stejně jako včera.
„Dobré ráno, pane profesore,“ usmála se na něj.
„Krásně to tu voní,“ řekl, ale zase se na ni tak nějak zkoumavě díval.
„Tak si pojďte vzít,“ mrkla na něj a bleskově mu nachystala talíř a hrnek s teplým mlékem.
„Díky,“ zasedl ke stolu a s chutí se pustil do jídla.
Hermiona si sedla proti němu a také si nalila mléko.
„Měla byste sní…“ Snape se zarazil a prudce trhl hlavou ke dveřím.
Někdo klepal.
„Hermiono!“ ozval se Harryho hlas. „Můžu na chvíli dovnitř?“
„Jo, jasně… Harry… vteřinku,“ vypadlo z ní. Vyděšeně se obrátila ke Snapeovi a sykla: „do ložnice! Rychle!“
Snape hodil nenávistný pohled k zavřeným dveřím a třebaže na něm bylo vidět, jak moc se mu to příčí, poslušně zmizel do vedlejšího pokoje.
„Hermiono?“ podezíravě se zeptal Harry, když uslyšel zvuk padající židle. „Někoho tam máš?“
„NE!“ ozvala se Hermionina. „Ještě chviličku, Harry! Jen na sebe něco hodím! Zrovna vstávám, víš?“
Kam jsem ji dala! Bože! Kam jsem ji jen dala?
Hermiona zběsila odhrnovala noviny, talíře a dalších tisíc věcí v touze najít hůlku.
Konečně ji držela v ruce!
Chtěla se rozběhnout do ložnice, ale Harry znovu zaklepal: „Hermiono? Děje se něco?“ v hlase mu zazněla netrpělivost a nepatrně zalomcoval s klikou.
Raději se rychle vrátila ke dveřím.
„Ahoj!“ otevřela mu malinko zadýchaná s širokým neupřímným úsměvem.
„Jsi v pořádku?“ pátravě se na ni zadíval.
„Jasně!“ ujistila ho. „Pojď dál,“ ustoupila, aby kolem ní mohl projít.
Posadil se na židli. „Chtěl… chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek a…“
„Ale, Harry, to je přece v pohodě!“ odbyla ho a nervózně přešlápla.
„Víš, prostě nechápu, proč za tím bastardem pořád tak stojíš. Stačí mi slyšet jen jeho jméno a…“
„Je nevinný, Harry!“ řekla důrazně.
„Asi bychom toho měli nechat, nebo se zase pohádáme,“ pokrčil Harry rameny. „V tomhle se nikdy neshodneme.“
„Tak jo,“ souhlasila rychle Hermiona a snažila se nevnímat jeho udivený pohled.
„Kam jdeš?“ změnila téma.
Harry nepatrně zúžil oči. „Do práce, kam jinam.“
„Tak já půjdu s tebou!“ mrkla na něj Hermiona. „Jen si vezmu svetr,“ vyhrkla a odběhla do ložnice.
Za dveřmi stál Snape a oči mu vztekle plály.
Položila mu ruku na paži.
Nepatrně svraštil obočí.
Neušlo jí to a s obavou se na něj prosebně zadívala.
Aby ji uklidnil, kývl.
Znovu se vrátila do kuchyně – právě ve chvíli, kdy se Harry zamračeně díval na dva hrnky do poloviny plné mléka.
„Už zase snídáš,“ řekl, ale neznělo to jako otázka.
Spíš to připomínalo chladné konstatování.
Ledově chladné…
Neosobní…
Obviňující…
Namlouvám si to! Jsem jen vystrašená, že ho málem potkal… Takže klid! Jen si to namlouvám!!
Tvrdě se na ni podíval. „Ten svetr máš?“
„Ne…“ zarazila se na zlomek vteřiny. „Já… říkala jsem si, že si ho nakonec nevezmu. Už tam je docela teplo. Nepřijde ti? Ráno teda ještě moc ne, ale odpoledne je vždycky tak krásně, že se mi nechce nic dalšího tahat,“ blábolila rychle. „Tak jdem, ne?“ zavelela a strkala ho před sebou z dveří.
Pro jistotu ještě nenápadně mávla hůlkou.
*****
„To bylo o fous!“ vyhrkla Hermiona, sotva se večer vrátila do bytu. „Na to, jak je Harry poslední dobou podezřívavý, to dopadlo naprosto skvěle!“
„Ano,“ přitakal Snape, který seděl připravený u kuchyňského stolu. „Půjdu!“
„Ale…“
„Grangerová!“ zarazil ji přísně. „Nechci… už jste udělala hodně a…“
„Ale…“
„Děkuji,“ kývl na ni a vyrazil ke dveřím.
Ty se ale náhle rozlétly dokořán a dovnitř vtrhlo pět mužů se vztyčenými hůlkami.
„Expelliarmus!“ zaburáceli svorně.
Než se Hermiona nebo Snape stačili vzpamatovat, jeden z paprsků odzbrojil Hermionu, další trefil Snapea do prsou.
Síla kouzla ho tvrdě narazila na stůl.
Další tři naštěstí šly mimo.
„Tak přece!“ procedil skrz zuby Harry ještě napůl nevěřícně. „Ginny mi říkala, že jsem se musel zbláznit, když podezírám tebe! TEBE – mou nejlepší kamarádku!! TEBE! Vždycky jsi byla při mně! VŽDYCKY, Hermiono! Věřil jsem ti! A najednou… jak jsi mohla? Vždyť víš, jak dlouho po něm jdu! Víš, co udělal! A přesto ho schováš ve svém bytě!! Zbláznila ses?!“
„Do toho ji nepleťte!“ zavrčel mu v odpověď Snape. „Byla… byla pod Imperiem.“
Hermiona se k němu udiveně otočila. Chce mě z toho dostat? Ale… proč? Vždyť není důvod… a možná je vlastně dobře, že tu teď jsou… pomyslela si naivně, i když jí srdce strachy divoce bušilo.
Strašně moc chtěla věřit tomu, že si to nechají vysvětlit.
Když se ale dívala na všechny ty muže, co proti nim stáli, na zjevnou nenávist vepsanou v každém rysu jejich tváře, na oči svítící ďábelskou radostí, že ho dopadli… ztrácela veškerou naději a děsila se toho, co bude následovat…
„Nikdo se tě na nic neptal!“ zaburácel Moody a zvedl hůlku. „Crucio!“
Hermiona nechápavě sledovala, jak kletba Snapea odhodila na zeď… jak mu tělem projela divoká křeč… jak pevně zavřel oči a na čele se mu objevila hluboká bolestná vráska… jak se kousal do rtů a v zápětí se mu na nich objevila krev…
„NECHTE TOHO!“ vykřikla a vrhla se proti Moodymu.
„Je to přece zakázaná kletba!“ křičela na něj. „Co si o sobě myslíte? Chováte se jako Smrtijedi!“
„Chceš říct jako on?“ odfrkl si Moody.
„Nech je, Hermiono,“ chytil ji za ruku Harry. „Zaslouží si to!“
„Jo? Zaslouží? Zachránil ti život! Kolikrát ti to mám ještě říkat?“ prskala Hermiona.
„Tohle nemá cenu,“ zašeptal k ní Snape a zvedl se ze země.
Ne na dlouho…
Zatímco Harry odtáhl Hermionu do kouta, ostatní čtyři muži na něj sesílali jednu kletbu na druhou.
„Pusť mě, Harry!“ snažila se mu vytrhnout.
Bez odpovědi jí bolestivě zkroutil ruku za záda a se zjevným potěšením se díval na Snapea, který se bezmocně svíjel na zemi pod dalším Crutiatem.
„Kde se ukrývá Dolohov? Co víš o Averym?“ chrlil Moody jednu otázku za druhou. „Kde se schází zbylí Smrtijedi? Co máte v plánu?“
Snape se ani nenamáhal odpovídat a popravdě… ani by toho nebyl schopen.
Zřejmě si to uvědomil i Moody. „Dobře. Na chvíli si odpočineme.“
Harry se po něm nesouhlasně otočil a malinko povolil sevření.
Hermiona toho okamžitě využila a vytrhla se mu. Několika skoky přeběhla ke Snapeově zhroucené postavě.
Tělem mu stále projížděly vlny bolesti, z rozbité hlavy mu doslova prýštila krev, pravou ruku měl podivně pokroucenou.
Odhrnula mu vlasy z obličeje. „Pane profesore?“
Zvedl k ní oči.
„Čím se teď lišíte od Smrtijedů?“ křikla přes rameno a alespoň kapesníkem mu obvázala hlavu.
„A čím ty?“ opáčil zuřivě Harry. „Pomáhalas nejhledanějšímu Smrtijedovi! Vrahovi! Jsi… jsi stejná jako on!“ rozhořčeně lapal po dechu.
„Harry!“ namítla bolestně.
„Překročila jsi zákon. Měla jsi to oznámit,“ hulákal na ni.
„Nic neudělal!“
„NIC?!“ Harry se křečovitě rozesmál, ale tvář se mu okamžitě stáhla nenávistí. „Nic?! Zabil Brumbála! Kvůli jeho zradě zemřeli mí rodiče, Ron,“ schválně udeřil na citlivou strnu, „a spousta dalších lidí! Tomuhle ty říkáš nic?!“
„Zachránil tě!“ křičela už zoufalá Hermiona. „A díky – jak ty říkáš – jeho zradě jsi mohl zabít Voldemorta a zvítězit! Copak si to neuvědomuješ?!“
„Uhni, Hermiono!“ přikázal Harry a zvedl hůlku.
„NE!“ pevně chytla Snapea za paži.
„Jděte!“ poručil jí i on.
„Nechci!“
Harry kývl na ostatní muže.
Bleskově chytli Hermionu pod pažemi a odtáhli ji od Snapea.
„Nech ho na pokoji! Harry, prosím tě!“ žadonila. „Přece ho nezabiješ!“
Harry ji ale neposlouchal a s planoucíma očima přistoupil ke Snapeovi.
„Nakonec jsem vás přece jen dostal, pane profesore,“ vyjelo z něj tak nějak automaticky.
Snapeovi přes rty přeběhl úsměšek. „Pottere, jste neskutečný hlupák!“
Harry zbrunátněl. „Crucio!“ mávl hůlkou a se zvráceným uspokojením sledoval, jak se muž před ním svíjí bolestí, zatíná ruce do podlahy pod sebou…
„HARRY!“ vykřikla Hermiona.
Sklopil hůlku a najednou ho zalil pocit provinění.
Tohle neměla vidět!
Ne ona…
Ne jeho…
Snape k němu zvedl hlavu. „Je ti líp, Pottere?“
Vysmívá se mu! Pořád se mu vysmívá!
Tenhle… „člověk“, který mu zničil celý život!
Může za smrt jeho rodičů, kmotra, Brumbála, Rona a dalších pro něj bezejmenných lidí…
Z očí mu znovu vyšlehl plamen nenávisti.
„CRUCIO!“
S pokřiveným úsměvem se díval, jak se Snapeovo tělo znovu a znovu otřásá záchvěvy bolesti…
Ale nekřičel!
NEKŘIČEL!
Jak to, že se dokáže takto ovládat?
Harry zlostně svraštil obočí.
Těch několik Cruciatů, které okusil on sám… měl pocit, jakoby vždy křičel někdo jiný…
Byl to tak šíleně pronikavý nářek…
JEHO nářek…
A tahle… pakáž ústa neotevře!!
Harry horečně mával hůlkou.
Chtěl slyšet alespoň jeden jediný výkřik… aspoň jeden… jen jeden…
„Harry! Harry! Vzpamatuj se! HARRY!“ vnímal jakoby z dálky jakýsi prosebný hlas.
„Tak dost!“ chytil ho za ruku Moody.
„Co blázníte?“ štěkl na něj Harry.
„Už to přeháníš! Podívej se na něj!“ trhl hlavou k ležící postavě, která se celá chvěla nekontrolovatelnými záchvěvy a všude kolem ní byla spousta krve...
„Pane profesore!“ Hermionin hlas byl plný slz.
„Pusťte mně!“ kroutila se v sevření dvou mužů. „PANE PROFESORE!“
„O-o-odve-odve-ďte j-ji!“ zašeptal s námahou Snape.
„NE! Pane profesore!!“ Obrátila se k černovlasému chlapci: „Harry, už ho nech! Prosím tě! Harry…“
„Je to vrah!“ štěkl na ni Harry a zvedl hůlku. „Odveďte ji!“
„NE! HARRY NE! Nebyl soud!“ vzpínala se Hermiona.
„Tohle můžeme zabít i bez soudu!“ Harryho tvář se zkřivila odporem.
„Moody, dělejte něco!“ otočila se Hermiona k nejzkušenějšímu bystrozorovi. „Prosím vás… Moody… Moody…“ opakovala jeho jméno stále dokola.
„Grangerová, Potter má pravdu!“ odmítl Moody stroze a přistoupil k ní. „Teď to pro něj bude vysvobození,“ zašeptal, aby ho slyšela jen ona.
„Pane profesore…“
„Grangerová, jděte,“ Snapeovi se zcela nepochopitelně podařilo vstát, třebaže se musel pevně opřít o zeď, aby znovu nesklouzl na zem.
„Pane profesore…“
„Jděte!“ zvedl k ní hlavu a přes clonu vlasů a krve, zahlédla jeho prosebné černé oči…
„Pane profesore…“ skousla si spodní ret.
Cítila, že Moody má pravdu, že si to dobře uvědomuje i Snape… ale copak ho tu mohla takhle nechat? Má jen tak odejít, aby ho mohli zabít, nebo snad ještě chvíli mučit?!
„Tak už ji odveďte!“ štěkl na její dva strážce Moody.
„NE! Pane… pane profesore!“ Hermionin šepot se ztrácel v pláči.
Harry se díval, jak za ní zaklaply dveře.
Pak se otočil ke Snapeovi, který se mu vyzývavě díval do očí.
„Máš strach, Pottere?!“ zvedl Snape pravý koutek svých úst v posměšném úšklebku.
Harry zvedl hůlku. „Ještě ne!!“
„Idiote!“ odfrkl si Snape.
„Cru…“
„Avada Kedavra!“ mávl hůlkou Moody.
Harry s nevěřícím výrazem sledoval, jak Snape, stále ještě s tím pohrdavým úsměvem, sklouzl na zem a zůstal ležet.
„PROČ?!“
„Měla pravdu! Tohle jsi přehnal! Čím jsi se teď lišil od Smrtijedů?!“ vyjel na něj Moody.
„Ale on…“ namítl Harry dotčeně.
„Našim cílem bylo dopadnout ho a zabít! Ne tohle!“ mávl Moody rukou k nehybné postavě.
„Zabil Brumbála!“ argumentoval Harry.
Moody zavrtěl hlavou. „Jdeme!“ zavelel.
Harry bez ohlédnutí rázně vyšel a málem vrazil do Hermiony, která stála za dveřmi.
„Hermi…“
Nadechla se a plivla mu do tváře.
„Já ho nezabil,“ chtěl se Harry ospravedlnit a otřel si její slinu z obličeje.
Jakoby se teď probudil z nějakého snu. Přišlo mu tak neskutečné vše to, co se tam vevnitř stalo…
Opravdu ho konečně dostal?
Opravdu ho… mučil?
Opravdu tam teď leží mrtvý?
Hermiona se od něj odvrátila.
„Pusťte mě!“ stála vzpřímeně jako svíce a s podivně planoucíma očima.
Sevření povolilo.
„Hermiono!“ chytil ji za loket Harry.
S nechutí shlédla na jeho ruku a prudce se mu vytrhla.
„Jdi!“ poručil mu Moody a otočil se k Hermioně.
„Pošlu někoho z ministerstva pro jeho tělo a…“
„NE! Zařídím to sama!“ odmítla Hermiona.
„Ale ona,“ otočil se na Moodyho jeden z ostatních bystrozorů, „přece pomáhala…“
„Neslyšel jsi? Byla pod Imperiem!“ zasyčel Moody.
„Ale…“ namítl Harry.
„Co jsi chtěl, máš!“ vmetl mu do tváře Moody. „Byla pod Imperiem!“ zopakoval důrazně.
„Dobře,“ Harry se podíval na Hermionu, jakoby snad očekával její díky.
„Pokud ale budeme tvrdit, že jste mu pomáhala díky kletbě Imperio, bylo by vhodnější, kdyby se o něj postaralo ministerstvo,“ zašeptal Moody.
Zvedla k němu uplakanou tvář.
„To je mi jedno! Klidně půjdu před soud! Ať mě pošlou do Azkabanu!“ vyzývavě se na něj podívala.
„Hermiono!“ šokovaně vydechl Harry.
„Udej mě, Harry!“ řekla tvrdě s pohledem upřeným do Moodyho očí.
„Řekla jsem, že to zařídím a taky to zařídím! Sbohem!“
Práskla za sebou dveřmi.
Opřela se o ně a zadívala se na muže naproti ní.
Pomalu k němu přešla.
Sedla si vedle něj.
Prstem mu přejela po rtech, které ještě nesly stopu pohrdání.
Pohladila ho po tváři…
Pomalu se sklonila a položila si hlavu na jeho hruď.
Přitáhla si k sobě jeho ruce…
Znovu mu tedy ležela v náruči…
V mrtvé náruči…